WHITE LIGHT I. — Terapeutická komunita WHITE LIGHT I.

Ano;toto sdružení má v dnešní době velký význam je to opravdu o něčem víc takových komunit a méně klientů

Vážení terapeuti, milý týme a všichni v komunitě, ​Píšu vám tento dopis po letech, ve svých 49 letech. Píšu ho ve chvíli, kdy už není místo pro masky. Chci se vám omluvit – tehdy jsem u vás těch osm měsíců jen „odseděla“ a hrála divadlo, abych byla co nejdřív doma. Myslela jsem si, že nad vámi vítězím, ale obelhávala jsem jen sebe. ​Pamatuji si, jak jsem na otázku na svou největší závislost řekla „moje máma“. Tehdy to znělo divně, ale byla to moje největší pravda. Když odešla, prázdnota mě pohltila. ​Všem, kteří tam sedíte dnes a máte pocit, že vás to nezajímá: ​Chci vám říct jednu věc, kterou jsem pochopila až teď na dně. I když tam sedíte jen proto, že musíte, i když máte pocit, že to jde jedním uchem tam a druhým ven – poslouchejte. I když si myslíte, že s vámi ty řeči nic nedělají, vaše hlava si to ukládá. Je to tam schované jako v trezoru. ​Nikdo neví, kdy přijde ta vteřina, ten moment nebo ta životní facka, kdy se to v tom mozku „zapne“. Ale až se to stane, ty uložené rady, ty zrcadla, která vám terapeuti nastavují, se najednou aktivují. Mně se to stalo až teď, po letech, a je to to jediné, co mě teď drží nad vodou. ​Můj vzkaz pro terapeuty: Nepřestávejte nám nastavovat zrcadlo. Někdy je potřeba ty role otočit – zahrát nám to, co děláme špatně, abychom to viděli zvenčí. Někdy nám to naskočí až v tu poslední sekundu, kdy už nevíme kudy kam. Ale naskočí to. Vaše práce není zbytečná, i když se vám v tu chvíli vysmíváme do obličeje. ​Děkuji, že jste mi do hlavy uložili ten „plánek“, který jsem si teď konečně otevřela. Dnes už hledám pomoc bez lží. ​S úctou a pokorou, Adriana Stussakova