SENIOR CZ, s.r.o.

Chtěla bych upozornit a varovat všechny, kteří se rozhodnou dobrovolně dát své blízké do psychiatrického ústavu Senior cz. Ať už Vás k tomu vede jakýkoliv důvod, zkuste ho dobře promyslet a zvážit, zda je právě Senior cz ta správná volba. Vím, že všude je “něco” a asi prakticky neexistuje místo, kde by nám vyhovovalo naprosto vše, co se péče o naše milované staroušky týče, ale co se dělo právě pod střechou Senioru bych si neměla a hlavně nechci nechat pro sebe. Do domova jsme naše dědečka dali proto, že jsme jako rodina nezvládali 24 hodinovou péči, která byla díky stařecké demenci nezbytná. Rozhodli jsme se na základě doporučení, kdy nám bylo řečeno, jakou krásnou péči klienti dostávají. O tom asi nemůžeme rozporovat, sestry i další ošetřovatelský personál se ke všem chovali opravdu úctihodně. To ovšem neplatí o chování paní doktorky Skřivanové. Její přístup byl již od začátku příliš neetický. V tak těžké situaci, jakou je právě cesta a “ubytování” Vašeho blízkého na oddělení, očekáváte trošku jiný přístup lékaře. Nicméně co je na všem to nejhorší.. Paní doktorka si přivymyslela k dědečkovo stařecké demenci ještě agresivitu, ke které měl opravdu na míle daleko, a tak usoudila, že je nutné dědečka tlumit do němoty… Z chodícího člověka, který rád vyprávěl a opravdu rád chodil - možná to bylo taktéž problémem, že netrefil zpět do své postele, a byl tak asi nejspíš na obtíž?! Zřejmě i tento fakt nutil k tlumení. V době, kdy nastala chřipková epidemie a my se tak dlouhých 5 týdnů za dědečkem nedostali a neměli tak ponětí o stavu, v jakém je, neboť paní doktorka často na oddělení nebývala (bohužel vykonává svou profesi na více místech) a zdravotnický personál nám nesměl říci ani zda dědeček např.snědl oběd, nastala asi taková změna stavu, která odstartovala vše zlé. Když jsem se vydala po skončení epidemie na návštěvu, málem jsem se zhroutila. Z chodícího člověka s dobrou chutí k jídlu tam na mě místo toho čekal pohublý staříček uvázaný k invalidnímu vozíku, apatický, bez jediného zájmu… Nedokázal se postavit, neudržel hrnek… Druhý den jsem se pokoušela volat paní Skřivanové, aby mi sdělila, proč došlo k takovému zhoršení a čím dědu tlumí.. Ovšem paní doktorka se mnou odmítala mluvit, řekla ať si s ní sjednám schůzku. Dříve než za tři dny ale nemohla a já chtěla vědět inromace, na které mám právo hned. Sedla jsem tedy do auta a vydala se za paní doktorkou, která byla opět nepříjemná, vyhodila mě se slovy, že mi dala schůzku na jiný den. Chtěla jsem vidět zdravotní dokumentaci a přečíst si tedy alespoň sama, co děděčkovi dává. Také to neprošlo, vyhodila mě, nikdo mi nic neřekl, nikdo vyšší tam nebyl…. Vydala jsem se tedy o několik dní později, kdy měl ordinaci pan primář, znovu vyzjistit nějaké informace.Tentokrát jsem dostala brožurku o Alzheimerově chorobě a přednášku o agresi, respektive se pan primář snažil Skřivanové krýt záda. Zdravotní dokumentace se ke mě dostala až o několik dní později, kdo ví, co vše tam bylo přepsáno. Slova Skřivanové při předložení dokumentace byla: “Ale já si stejně vše obhájím…” Další perličkou bylo, když se děděček svíjel v bolestech a my prosili personál o změření teploty, která dosahovala 39 st.. Dostával antibiotika, ale až po 3 dnech zjistili, že celé tři dny nemočil a když se pak paní doktorka uráčila konat s tím, že to snad nebude tak horké, vycévkovala z močového měchýře 1,5 litru moče… Což je na malý 500 ml močák poněkud dost, že? Z dědečka se po této události stal už definitivní ležák a to byl v domově teprve 3 měsíce… Dědeček nás opouštěl v bolestech, se strašnými dekubity, zahleněný, protože dle slov doktorky nejsou nemocnice, aby měli přístroje pro odsávání… Náš případ není jediný, podobný scénář u je většiny pacientů. Každý den jsem potkávala uplakané příbuzné, neboť je čekalo vždy podobné zděšení, jako po skončení chřipkové epidemie mě….