Záchytná stanice Třinec

Jsem tak plná pozitivních emocí, že ani nevím, co napsat. Děkuji, za velmi lidský a profesionální přístup všech sestřiček, lékařek a lékařů v čele s panem primářem Poledníkem. Také paní psycholožce Szkanderové za velmi příjemné skupinové terapie. Děkuji kuchařem a kuchařkám, za chutné jídlo a v neposlední řadě, také paní uklízečce za perfektní úklid. Odjíždím se slovy DĚKUJI VŠEM. Šárka Kotasová

Jediné plus na tomhle místě jsou milé sestřičky, paní psycholožka Szkanderová a většina sanitářů - jeden z nich byl ale snad nejhorší možná volba, jakou mohli na tuhle pozici obsadit. K pacientům se choval jako k odsouzeným vězňům, a ne psychiatrickým pacientům - křičel na nás, byl arogantní. Lékaři byli taky k ničemu. Všechny nás házeli do jednoho pytle, “léčili” nás tak, že absolutně nebrali vážně nic, co se jim řeklo. Nenechávali nás na vizitách ani domluvit a při problémech s léky jenom odsekli, že “tohle ten lék nedělá”. Co se týče individuální psychoterapie, měla jsem psychologa, který se tak akorát oháněl abstraktními pojmy. Korunu tomu všemu nasadil pan primář, který mě v den, kdy měli kontrolu/audit (neznám správné slovo, ale hodně se na to připravovali), ráno propustil, protože zjistil, že mám diabetes a neví o moji léčbě nic. Večer předtím se to snažil napravit a poslal za mnou lékařku, aby si zapsala, jak funguje inzulinová pumpa, ale asi marně. K propuštění mi řekl, že je to proto, že mi pumpa nefunguje a mám si zajít za diabetologem, ale nebyla to pravda. Pokud chcete léčbu, podporu a šanci postavit se znovu na nohy, rozhodně nechoďte sem. 🙏🏻 Paní psycholožka Szkanderová vám sice na skupinové terapii pomůže (je fakt skvělá), ale všechna její snaha přijde vniveč, jelikož když u ní uděláte krok dopředu, následně uděláte kvůli lékařům dva kroky zpět.

Sestřičky ůžasné a velmi vstřícné. Lékaři přepracovaní, a jde to znát. Nečekejte více, než jen pobyt, léky, jídlo, 15ti minutovou procházku pod dohledem psycholožky, skupinovou terapii, ergoterapii. O individuální psychoterapii si musíte sami říct, a během 14 dní max tři schůzky. Zažila jsem na vlastní kůži, a u mnoha pacientů velmi špatné stavy, které nikdo neřeší, protože je to přece součástí vaší nemoci, a jen vy sami si můžete pomoci... Je to ale pouze můj názor (a názor cca 6 pacientů v době mé hospitalizace). Většina pacientů situace vnímala pozitivněji.